Mestske Muzeum Horazdovice Homepage

Tkaní

Bílo-červený kepr

Tkaní je nejstarší způsob výroby textilií a po 4 000 let své existence se zakládá na stále stejném principu – provlékání osnovních nití nitěmi útkovými. V expozici Městského muzea je vystaveno závaží, které se používalo na zatížení nití na ručním stavu z 2. poloviny 1. tisíciletí před Kr. v mladší době železné. Závaží pochází z vykopávek ve vesnici Babín z doby osídlení kraje Kelty.

Závaží na zatížení nití na ručním stavu; 2. pol. 1. tis. před Kr.
Závaží na zatížení nití na ručním stavu; 2. pol. 1. tis. před Kr.

Dlouho se tkalo ručně a především pro vlastní potřebu. Zprvu se používal svislý nebo vodorovný rám, později jedoduchý tkalcovský stav. Předchůdcem dokonalejších tkalcovských stavů je stav, který se skládal ze čtyř na sebe kolmých holí. Osnovní nitě byly zatíženy a napnuty pomocí kamenů nebo přímo pro tento účel zhotovovaných závaží. Útek se proplétal postupně osnovou. Tkanina větších rozměrů se tkala na vodorovné nebo svislé osnově, natažené mezi dvěma tyčemi a provlékané další tyčkou s útkovým provázkem. Vždy velikost utkané látky závisela na velikosti rámu stavu. Stav zůstával po několik století stejný, až tkalcovskou práci velmi urychlil vynález prošlupu, mechanického zařízení, jehož pomocí se část osnovních nití nadzvihne a tím se umožní střídavé zanášení sudého a lichého útku a práce se velmi urychlí.

Tkaní na rámu
Tkaní na rámu

Vynález válcového vratidla, na které se navíjela osnova, a párového vratidla zbožového, na které se navíjela útková látka, umožnilo tkaní textilií v dlouhých pásech. Tyto mechanismy se uplatnily již v 17. a 18. století na ručním tkalcovském stavu a v domácké výrobě se osvědčovaly až do naší doby.

V roce 1785 vynalezl Angličan Arkwright mechanický tkalcovský stav, který se uplatnil ve výrobě manufakturní. První, kdo se zasloužil o zkonstruování v praxi použitelného mechanického tkacího stavu, byl Angličan J. Kay, vynálezce létacího člunku, jenž byl dovršením vývoje ručního tkacího stavu. Vynález automatického tkalcovského stavu v roce 1889 otevřel bránu rozvoji textilního průmyslu ve 20. století.

Tkaní na stavech nebylo jediným možným zpracováním textilních vláken. Drobnější předměty se tkaly na karetkách a na formě. Tkaní na karetkách je velmi stará technika tkaní, která se používala a používá na výrobu úzkého tkaného proužku, např. pásku nebo popruhu. Tkaním na formě se zhotovovaly okraje rukávů, čepice, i rukavice.

Na tkaní se v našich krajích používal převážně len, dále konopí a vlna. Pěstování lnu bylo nedílnou součástí každodenního venkovského života, kdy bylo nutné vypěstovat tolik lnu, aby pokryl veškeré potřeby hospodářství a všech členů domácnosti. Dalším materiálem pro tkaní je konopí. Vlákno z konopí je hrubší než lněné a proto se z něj tkalo hrubé plátno na pytle, slamníky a používalo se pro výrobu provazů.

Třetím nejpoužívanějším materiálem je vlna, její základ tvoří rouno, které se zpracovávalo dále, buď se spřádalo na příze nebo se používalo na plst. Vlákna se nejčastěji barvila modře, červeně, hnědě nebo se nechávala přírodní.

Tkaní na Šumavě

V době největšího rozkvětu manufakturního podnikání se obyvatelstvo Šumavy živilo převážně předením a tkaním plátna ze lnu, konopí a vlny. To platilo až do poloviny 19. století, kdy začal v důsledku rozmachu tovární výroby upadat vynález rukodělného zpracování lnu. Dále přežíval jen pro vlastní potřebu usedlostí. Tkalcovství jako domácí práce se v šumavské oblasti udrželo až do 1. poloviny 20. století, i když význam s růstem konkurence továrně vyráběného textilu klesal. Tkalcovství bývalo mužskou prací, jen vyjímečně tkaly i ženy. Velké množství tkalců se výrobou plátna zabývalo jen v zimě. Proto ani tkalcovský stav nebýval ve světnici trvale, ale na jaře ho tkalci složili a uložili až do podzimu na půdu, kdy ho znovu snášeli dolů. Základ stavu tvořil rám a čtyři sloupky, zaklínované až u stropu, na něž se upevňovaly sloupky vertikální a teprve na ně další zařízení. Každý, kdo chtěl utkat plátno, musel si donést přízi a zaplatit za práci. Přízi tkadlec nejprve převíjel z velkého snovadla na cívky přes snovací destičku, v níž bylo ve dvou řadách po osmi otvorech. Mohl tak navíjet současně šestnáct cívek. Potom se nitě upevnily na stav a napnula se osnova. K této práci vždy bylo třeba pomoci dalších osob, obvykle tkalcovy ženy nebo dětí. A pak se mohlo přikročit k samotnému tkaní – prohazování člunku s útkovou nití prošlupem, tvořeným střídavým zvedáním a klesáním osnovních nití. Tkalci měli svoje vlastní vzorníky, které si sami vytvářeli. V knihovně Městského muzea jsou dva tyto vzorníky, jeden z roku 1720 a druhý z poloviny 18. století, obě knížky vzorníků patřily tkalci Protivovi z Horažďovic a jeho rodině.

Tkalcovský vzorník Protivy z Horažďovic, titulní list, 1720
Tkalcovský vzorník Protivy z Horažďovic, titulní list; 1720

Hotové plátno se uschovalo do jara. Na jaře se dávalo bělit. Bělilo se vyvářením v louhu, nebo se odneslo na posekanou louku k tomu určenou, do rohů se přišily smyčky, pomocí nichž se napnulo na dřevěné kolíky, zatlučené do země kolem plátna. Celý den se polévalo vodou, která ihned pod paprsky jarního slunce schla. Věčer se plátno schovalo a pokračovalo se druhý den, tento proces se prováděl i celý týden. Po bělení se látka hladila přes hranu stolu a někdy i mandlovala. Plátno se také nosívalo tiskařům, kteří na něj tiskli různé vzory. Od 18. století byl oblíbený modrotisk. Slavnou rodinou šumavských tiskařů bývali Budweiserové v Nýrsku.

Plátna se tkala v různých kvalitách:

  • Z nejkvalitnějšího plátna se šily čepečky, sváteční košile pro ženy i muže, šátky, povlaky na peřiny, pleny (velké šátky na hlavu) atd. Záleželo také na jemnosti plátna, např. ženské košilky se šily z velice tenkého materiálu. Také se těmto jemným košilkám říká "tenčice".

  • Ze středně kvalitního plátna se šily pánské košile, ručníky, spodničky, kalhoty atd.

  • Z hrubého a řidšího plátna se šily pytle do hospodářství, přikrývky atd. Velice pevnou a kvalitní látkou byla šerka, kde se kombinovala vlna a len. Šily se z ní mužské kabáty, kalhoty, a klobouky, ale hlavně krásné ženské sukně, které vynikaly nejen kvalitou látky ale také barevností.

Sukně z šerky (kombinace vlny a lnu)
Sukně z šerky (kombinace vlny a lnu)

Stav, který je v naší dílně pochází z Katovic. Má nástavec na tkaní žakárových vzorů, který pochází z poloviny 19. století.

 

 

 

Tento projekt Návrat k tradicím je spolufinancován Evropskou unií.
Projekt je spolufinancovan Evropskou unii