Mestske Muzeum Horazdovice Homepage

Paličkování

Různé vzory krajek

Krajky lze zhotovit různými technikami. Předchůdkyní krajky paličkované byla mimo jiné krajka šitá, která paličkovanou krajku několik desetiletí zastiňovala. Paličkování je jednou z nejmladších textilních technik. Jedná se o plošnou textilii, která je zhotovena nejrozmanitějším obtáčením a křížením nití odvíjených z paliček, které jsou k tomu účelu speciálně přizpůsobeny.

Paličkovaná krajka jako taková vznikla v Itálii koncem 15. a počátkem 16. století. Krajky byly zdobným prvkem oděvů šlechty a bohatších vrstev. Z Benátek se paličkování rozšířilo v 16. století po celé západní Evropě do Španělska, Anglie, Nizozemí, Francie a Belgie. Ve stejné době se zřejmě dostala technika paličkování i na naše území. Ze starých záznamů ale nelze jednoznačně říci, zda šlo o krajky paličkované. Počátky krajkářství jsou doloženy na Šumavě od roku 1587, v Krušnohoří od roku 1561.

Vývoj krajkářství šel u nás ruku v ruce s hutnickou kolonizací hraničních horských oblastí. Téměř ve všech horských a podhorských krajích byla známa centra paličkování. V Čechách mezi hlavní střediska paličkované krajky patřil např. Vamberk v Orlických horách s belgický způsobem paličkování, v Krušných horách byl větší vliv flanderského způsobu paličkování. Na Šumavě, v Domažlicích, Strážově a v jižních Čechách v Sedlici se paličkovaly hrubší krajky. Paličkovali ženy i muži a děti, nejvíce v zimním období. K rozšiřování paličkované krajky u nás docházelo díky majitelům panství nebo jejich vysokých úředníků.

V našich zemích byla od 16. století paličkovaná krajka až do 18. století užívána jako ukázka majetnosti v panské módě, na lidových oděvech se začala objevovat v jednoduchých formách až koncem 18. století, nejprve na obřadních plenách, později na oděvu.

V každé zemi se krajkářství rozvíjelo osobitým způsobem a vytvářelo si vlastní styl.

V 18. století, hlavně za vlády Marie Terezie, krajkářství získává podporu státu. V roce 1753 je prohlášeno za svobodné povolání. První krajkářská škola byla založena Marií Terezií v Praze roku 1767. Krajkářství se postupně šíří do dalších oblastí jižních a východních Čech i Slezska. V roce 1860 je v českých zemích napočteno 80 000 krajkářů.

Domácí výroba krajek vycházela z módní atmosféry Evropy i technického stavu textilní výroby své doby. Krajkářství bylo silně ovlivněno krajkářským stylem, který směřoval z Itálie přes Francii, Belgii a Německo. Zjednodušeně lze paličkované krajky rozdělit na dva typy: tzv. východoevropskou – zhotovena ze silnějších materiálů, většinou bez předlohového vzoru a bez použití špendlíků (byly to krajky jednoduché, hrubší). Krajky byly zhotovené ze základních vzorů.

Krajky typu západního – paličkování podle předlohy, vzor složitý – splétání složitých ornamentů v různých půdicích, používání jemných nití.

Paličkování krajky
Paličkování krajky

Paličkované krajky se u nás vyráběly z různých materiálů dostupných v určitých oblastech. Používaly se např. len, konopí, dokonce i kopřivy a také kovová nit.

Krajky užívané v Čechách a vyráběné na severní a střední Moravě měly charakter západoevropské bílé krajky. V oblastech jižní a jihovýchodní Moravy se vyráběly spíše krajky režného typu východního stylu. Trh napomáhal k rozšiřování krajek. Bylo tedy běžné, že jeden typ krajek se užíval v několika oblastech, výběr se lišil jen v detailech vzoru.

V 1. polovině 19. století se užívaly nejvíce krajky tzv. valencienské. Valencienské krajky byly mnohapárové, tvořené z jemné lněné příze s hustým barokním vzorem. Používaly se hlavně jako lem plachetek z plátna a lem ženských čepců.

Mladším typem paličkované mnohopárové krajky je tzv. krajka vláčková. Tyto krajky se vyráběly z jemné lněné příze. Z řídké, obvykle tylové půdy vystupují motivy pláténkových plošek, orámované silnější nití.

Výrobou „vláčky“ proslula střediska Vamberk, Postřekov na Chodsku, Strážov na Šumavě, Sedlice u Blatné. Starší krajky tohoto typu byly hustší s geometrickými vzory s rovným krajem. Později kolem poloviny 19. století byly tyto krajky ornamentálně uvolněnější, řidší. Používaly se jako lemy čepců, slavnostních zástěr, lemování plen, lemování vyšívané košile žen i mužů.

Kromě náročných krajek se používaly i krajky jednodušší na které se používalo malé množství párů paliček, byly ze silnějších přízí. Tyto krajky byly nazývané přezné krajky. Na zhotovení takového typu kraje se používaly jednoduché vazby a prvky jako např. pláténko, řetízek, polohod, lupínek, dírkové vazby. Tyto typy krajek se objevovaly na textilu z konce 18. století.

Dále se používaly krajky kovové. Kovové krajky patřily údajně mezi nejstarší paličkované krajky a používaly se také i v 19. století. Používaly se zejména k výzdobě zlatých a stříbrných čepců, na lemování dražších kusů textilií např. vyšívaných hedvábných šátků, plen a také na církevní textilie. Základ tohoto typu krajky byl řídký zhotoven z dracounů, okraje doplněny úzkými proužky kovové fólie v barvách zlata a stříbra.

Technický rozvoj znamenal pro krajkářství pohromu. Krajka se začala jako u jiných řemesel vyrábět strojově a mnoho krajkářek přišlo o obživu. Paličkovaná krajka tu však zůstala a stále nové a nové generace se učí tomuto úžasnému řemeslu. Není sice už tak často zdrojem obživy, ale spíše zdrojem radosti z vlastní tvůrčí práce.

Krajkářství na Sedlicku

Městečko Sedlice se nachází na cestě mezi Blatnou a Strakonicemi a je známo dlouholetou tradicí paličkování krajek. Největšího rozkvětu zde dosáhlo krajkářství v 19. st. a počátkem 20. století, kdy se paličkovalo i v okolních vesnicích. Paličkování krajek tak doplňovalo hlavní zdroj obživy obyvatelstva, zemědělství.

První písemné záznamy o sedlické krajce najdeme již v 15. století. Jaký druh krajek se v té době vyráběl, nevíme. Další prameny nás zavádějí až do roku 1752, kdy se majitelkou sedlického panství stala Marie Ludmila Černínová z Chudenic, která dostala panství Sedlice věnem ke sňatku s Augustem Antonínem, knížetem z Lobkovic.

Hraběnka Marie Ludmila Lobkovicová rozená Černínová si krajky velmi oblíbila a rozhodla se proto upravit polní robotu žen tak, že její část nahradila paličkováním krajek. Za účelem zdokonalení výroby krajek poslala hraběnka dvě děvčata do Prahy, aby se ve výrobě krajek zdokonalila. Obě dívky navštěvovaly pražskou krajkářskou školu madame Ramier, která zde působila po roce 1811. Madame Ramier si z Belgie přivezla do Prahy mnoho belgických vzorů, aby v Praze započala s výrobou krajek belgických, známých pod názvem „niederlandské krajky". Od dob držení sedlického panství Marií Ludmilou Lobkovicovou až do roku 1848 odváděly ženy ze Sedlice vrchnosti robotu ve formě paličkovaných krajek.

Po zrušení roboty se krajkářství v Sedlici a jejím okolí nejen udrželo, ale i velmi rozšířilo. Mnoho rodin v paličkování a prodeji krajek nacházelo celoroční obživu. Výrobou krajek se zabývali všichni členové rodin. Krajky se zde vyráběly bruselskou a valenciennskou technikou. Základním materiálem byla jemná bavlněná nit. Z ní se vyráběly krajky k lidovému kroji – na holubinky, ke zlatým a stříbrným čepcům, ke košilkám a jiným částem oděvu. Některé krajkové motivy obtahovaly krajkářky silnější nití, které se říkalo „špalíček“.

Loket těchto krajek stál 5 zlatých. Sedlické krajkářky byly velice zručné. Dokázaly paličkovat i ze žíní, do nichž vplétaly slámu, ale dovedly také pracovat s materiálem velmi jemným, s nitěmi zlatými a stříbrnými.

Zlatý čepec šitý ze sedlické krajky; Městské muzeum Horažďovice
Zlatý čepec šitý ze sedlické krajky; 2. polovina 19. století, Městské muzeum Horažďovice

Krajkářky ze Sedlice byly proslulé svými stříbrnými a zlatými čepci, ke kterým se ještě na obrubu přidávaly jemné tylové krajky. Tyto nádherné čepce se navíc zdobily polodrahokamy - nejčatěji surově sekanými granáty. Za čepec paličkovaný ze zlatých a stříbrných nití se platilo 30 zlatých.

Zlatý čepec šitý ze sedlické krajky; Městské muzeum Horažďovice
Zlatý čepec šitý ze sedlické krajky; 2. polovina 19. století, Městské muzeum Horažďovice

V 1. polovině 19. století dosáhlo krajkářství vysoké úrovně a velikého úspěchu. Bylo to dáno i tím, že domácí výroba byla chráněna státem a dovoz krajek z cizích zemí v roce 1818 byl omezen vysokým clem. Naopak v 2. polovině 19. století byla doba pro výrobu ručních paličkovaných krajek nepříznivá. Přispěl k tomu zánik lidových krojů, působení módy a nejvíce výroba strojových krajek. Díky ní byly krajky dodávány na trh rychleji a hlavně levněji. Důsledkem toho se snížil počet krajkářek a zdejší výroba krajek se výrazně snížila.

Na konci 19. st. probíhaly v Praze krajkářeské kurzy, kterých se zúčastnily i krajkářky ze Sedlice. Tyto kurzy daly zrod myšlence založit v Sedlici roku 1899 krajkářskou školu. Této úlohy se ujala paní Vlasta Stránecká, majitelka velkostatku Čekanice a první učitelkou se stala Valburga Dragounová ze Sedlice.

Pohled ze Sedlice; před rokem 1900
Pohled ze Sedlice; před rokem 1900

V roce 1905 byly náklady na udržení provozu školy pro Stráneckou však neudržitelné. Odbyt hotových výrobků váznul a v téže době navrhl ústřední výbor Národní jednoty pošumavské v Praze založit kuratorium sedlické školy a zároveň požádal o zvýšení dotací. Návrhu nebylo vyhověno a roku 1907 byla soukromá sedlická krajkářská škola přeměněna na „c.k. krajkářský běh“ (tj. kurz). Zestátněním školy se zdejší krajkářství rozdělilo na školní a domácí.

V době 1. světové války musely ženy zastávat práci mužů a krajky ustoupily ostatním domácím pracem. K úpadku krajkářství přispěl také nedostatek nití a jejich špatná kvalita.

V roce 1918, po vzniku Československa, byl při ministerstvu školství a národní osvěty v Praze založen „Státní ústav školský pro domácí průmysl". Roku 1919 do správy nového ústavu spadalo 26 krajkářských škol, mezi nimi i Krajkářská škola v Sedlici.

V roce 1941 zabrala Hitlerjugend celou školní budovu. Krajkářky se musely vystěhovat a žákyně musely vyšívat na oděvy vojenské distinkční označení.

Po osvobození se M. Hochmutová zasloužila o znovuzprovoznění a povznesení krajkářské školy. V zimě na přelomu let 1954 – 1955 vzniká v Sedlici překrásná a náročná práce. Zdejší krajkářky dostaly za úkol zhotovit závěsy, které měly zdobit reprezentační lóže Národního divadla v Praze. Každý ze závěsů měřil 4,30 x 2 m. Autorem těchto stor byla prof. Emilie Paličková a jako materiál byl použit přírodní len. Závěsy se sestavovaly ze čtyř pruhů po půl metru, které se pak spojily v celek. Každý ze čtyř dílů byl vypracován se 150 párů paliček. Byla to práce vysoké úrovně a nesmírné ceny.

Stora pro Národní divadlo
Stora pro Národní divadlo

V roce 1957 byla Krajkářská škola umístěna do nově postaveného pavilonku a pokračovala v tradici. Byla státním školním zařízením, které se zabývalo výukou paličkování formou veřejných kurzů pro děti i dospělé.

Po zrušení Ústavu uměleckých řemesel v Praze došlo v roce 1998 i k oficiálnímu zrušení Krajkářské školy v Sedlici jako státní instituce. Majetek přešel na SOU textilní Strakonice, kde vznikl učební obor krajkářka. Ve školním roce 2000/01 pro obor krajkářka se žádná studentka nepřihlásila a tento obor byl později zrušen.

 

Sedlická krajka dnes
V roce 2000 byl zpracován projekt revitalizace sedlické krajky v rámci programu SAPARD. Cílem projektu je zachování pětisetleté tradice krajkářské výroby, vytvoření pracovních příležitostí a zajištění možnosti doplňkového příjmu pro místní obyvatele. Vzniká nový právní subjekt Sedlická krajka – veřejně prospěšná společnost, jejímž cílem je navrátit život krajkářské škole. V současnosti byla správní radou Sedlické krajky o.p.s. v lednu 2007 jmenována ředitelka Martina Srbová, také absolvoventka krajkářské školy v Sedlici.

Sedlická krajka se i nadále zabývá výrobou a prodejem ručně paličkované krajky, nabízí širokou škálu pomůcek potřebných k výrobě krajek, i nadále se zabývá archivací a rekonstrukcí krajek historických, vytvářením vzorů nových moderních a od podzimu 2007 se opět rozběhly kurzy paličkování jak pro děti, tak pro dospělé.

Více informací naleznete na stránkách Sedlické krajky: www.krajky-sedlice.cz

Základy paličkování

Paličkování je založeno na křížení a kroucení nití, které jsou natočeny na paličkách. Je mnoho druhů paličkovaných vzorů, které lze mezi sebou kombinovat. Základem paličkování je tzv. řetízek. Tento základ se promítá v pláténku i v dalších vzorech. U základních vzorů bereme do rukou 2 páry paliček, 1 pár je tzv. vodivý a prochází vzorem zprava doleva a zpět, k němu se přibírají postupně další páry. Paličky se mezi sebou kříží a kroutí.

 

Základní vzory

 

Řetízek – nejjednodušší tvar. Řetízek paličkujeme se 2 páry paliček, a to přehazováním paliček (křížit, kroutit, křížit).

Řetízek – postup paličkování
Řetízek – postup paličkování

Plátenko – základní vzor. Např. z 6 párů paliček, kdy 1 pár je tzv. vodivý, prochází zprava doleva a zleva doprava celým vzorem a k němu se vždy přibírá 1 pár. 1x křížíme, 1x kroutíme, 1x křížíme, položíme 1 pár paliček (ale vodivý stále držíme) a přibíráme další pár paliček a provedeme to samé.

Pláténko – vzor
Pláténko – vzor

Polohod – další ze základních vzorů. Stejný postup jako u plátna, ale provádíme pouze 1x křížit, 1x kroutit. Tím nám z vodivého páru zůstává 1 nit, která prochází celým vzorem tam a zpět.

Polohod
Polohod

 

Další vzory

  • Řetízek – Řetízek s pikotkami

  • Plátno
    Plátno píchané na očka
    Plátno píchané za dva páry
    Plátno píchané za dva páry s ažurou
    Točená páska
    Plátno s kroucením vodivého nebo svislého páru

  • Polohod
    Polohod píchaný na očka
    Polohod píchaný za dva páry

  • Hvězdičky

  • Pecičky

  • Lístečky

  • Reticello – trojůhelníček

  • Pavoučci

  • Sloupková výplň

  • Výplň včelích plástev

  • Kolečková výplň

  • Výplň vláčková

  • Výplň dlaždicová

Sedlické vzory – např.: srdíčka, mušky, pavouky, osmičky, kola, pecičky, ledvinky, přetrhávané hady, kříže, věnečky, kostičky, struhádka, krejcárky, vějířky, náprstky, stromeček.

Pojmenování vambereckých vláčkových krajek – čtyřgrošíčkovy, čertíčkovy, dajčbémské (velmi staré), fajnováče, falešny, harfovy, hruštičkovy, hráškovy, jetýlkovyplacáky, půlzlatkovy, třígrošíčkovy, žabovy.

Pojmenování vambereckých nitěných krajek – devítky, flíčkovy, hadovy, hádkovy, hvězdovy, hříbkovy, hřebínkovy, hodinovy, irské, kolovy, kosičkovy, kraple dlouhá, klasovy, kypír drobný, metlovy, muchovy, očkovy, listovany.

Typy úzkých faktorských krajek na Domažlicku – vzory: s dirčičkama, trojhránky, kšandy, se skobama, s rozmarýnkovým zoubkem.

Vláčková krajka na Domažlicku – vzory: řetízkový, plátýnková metlička, kolíčkový s hráškami, kvítkový, srdíčkový s lupínky, kolový s malými drápky, kvítek s pilkou.

V názvech vzorů krajek se uplatnila lidová fantazie a tvořivost. Je nemožné vypsat celou pestrou škálu krajových názvů.

Základní pracovní potřeby

Poduška - herdule: Válec naplněný např. pilinami, nebo jiným materiálem, do kterého lze zapichovat špendlíky.

Rozpracovaná krajka na herduli
Rozpracovaná krajka na herduli

Stojan na herdulku: Stojan je zpravidla dřevěný, v bočnicích je výkroj zaoblený podle podušky.

Paličky: Paličky jsou podstatě dřevěné cívky s rukojetí. Tvar paličky byl v různých oblastech výroby krajek různý, ale funkce byla vždy stejná. Jsou paličky bez sukénky a paličky se sukénkou. Sukénka u paliček chrání niť před ušpiněním. Na cívkovou část se navíjí niť a za rukojeť držíme paličky při práci. Nitě se na paličkách zajisťují smyčkou. Paličky bývaly vyřezávané ze dřeva, později vysoustružené. Potřeba paliček závisí na druhu krajky – vzoru.

Špendlíky: Obyčejné nerezavějící špendlíky, 6 – 8 velkých čalounických špendlíků.

Háček: Č. 6.

Podvinky – ozdobní pavoučci a různé obměny s plátnovou vazbou v buňečné půdici
Podvinky – ozdobní pavoučci a různé obměny s plátnovou vazbou v buňečné půdici

Podvinky: Vzor obkreslíme na průsvitný papír měkkou tružkou a kreslenou stranou připevníme na karton našpendlený na podušce. Paličkujeme po rubové straně! (tužka by nám umazala nitě).

Základní materiál

Nejvhodnější je lněná nit; začínáme s perlovkou nebo školní přízí – na silnějším materiálu se komplikovanější vzory lépe zvládají. Po zvládnutí základní techniky můžeme paličkovat téměř ze všech (jemných i hrubších) vláken přírodních i syntetických.
Dokonce lze přidat např. jemný drátek.

 

 

 

Tento projekt Návrat k tradicím je spolufinancován Evropskou unií.
Projekt je spolufinancovan Evropskou unii