Mestske Muzeum Horazdovice Homepage

Podomácká výroba ze dřeva

Podomácká výroba ze dřeva

Na Šumavě a v Pošumaví se lidé bez dřeva neobešli při žádné činnosti. Do dřevěné kolébky se rodili, dřevo je provázelo celý život a na dřevěném pohřebním prkně svůj život končili. Staré přísloví praví, že bez lesa není živobytí. A prací se dřevem se zde také živilo mnoho rodin.

S rozšířením manufaktur v 18. a především 19. století dochází k oslabení cechovního systému, což umožnilo vznik takzvané domácké, nebo podomácké výroby. Ta se brzy masově rozšířila především mezi široké vrstvy obyvatel vesnic, na úkor městských (cechovních) řemeslníků. Tito drobní výrobci mohli bez vyučení prodávat svoje výrobky na trhu a jediným měřítkem zde byla kvalita a cena. Často se naučili zhotovit jen několik málo druhů výrobků, ale praxí se u nich dopracovali k mistrnosti. K vyhlášeným výrobcům si lidé nezřídka chodili pro jejich výrobky i několik kilometrů.

Dřevěné kuchyňské náčiní
Dřevěné kuchyňské náčiní

Nejvíce se rozšířila výroba dřevěné střešní krytiny (šindel), obuvi (dřeváky, nejšle), nářadí (lopaty, hrábě, kosišťata, cepy, trdlice, krample), dlabaných nádob (necičky, troky) a bednářských výrobků (sudy, máselnice). Velmi častá byla také výroba kuchyňského náčiní (lžíce, vařečky, naběračky). Jelikož tato výroba nebyla technicky náročná, prováděli ji přes zimu různí sezóní dělníci jako například zedníci.

Výrobní postup

Na kuchyňské náčiní se používalo především dřevo bukové nebo javorové, které se zpracovávalo syrové. Po vysušení by bylo totiž příliš tvrdé a těžce by se opracovávalo. Středně silné bukové kmeny a silné větve byly po vytěžení dopraveny do výrobcovy usedlosti. Tam pak byly rozřezány na špalky, odpovídající délce vyráběného náčiní, s několika centimetrovou rezervou. Ty pak byly středově rozštípány na díly, tzv. štípy sekerou a palicí, nebo klíny. Dále se pak štípaly dlátem a paličkou, nebo velkým nožem na menší díly. Takto připravený štíp byl pak sekerou odkorněn a přitesán do hrubého tvaru lžíce.

Přeslen, 2. polovina 1. tis. př. Kr.
Dědek, stolice na opracování dřeva
1 – tlama, tlamka; 2 – sedátko, deska; 3 – noha, šlapátko

Pak byl srovnán pořízem ve stolici zvané dědek. Poté byly pilkou vyříznuty v předpokládané délce hlavy lžíce dva příčné šikmé zářezy do hloubky odpovídající síle držadla a přebytečný materiál se odštípnul. Tak vznikl hrubý tvar lžíce. Ten se opět upnul v dědkovi a opracoval se pořízem. Dotvoření a zakulacení hlavy lžíce a tvarování rukojeti se provedlo kapesním nožem. Prohlubeň hlavy lžíce byla vybrána škrabákem, nazývaným také očko. Začištění a uhlazení povrchu bylo provedeno buď nožem, nebo pořízem s ostřím postaveným kolmo tak, aby bylo dřevo odstraňováno škrábáním. Takto zpracované lžíce se nechaly proschnout naskládány do hraniček někde v teple. Po vysušení byl výrobek ohlazen škrábáním hranou úlomku tabulového skla. Nakonec se mohla rukojeť lžíce ozdobit nějakým ornamentem vyrytým dlátem. Povrchová úprava se prováděla buď zakuřováním v peci, nebo se lžíce napustily teplým sádlem, či rostlinným olejem.

Lžíce se však nevyráběly jen z tvrdého dřeva, lžičky pro děti, nebo naběračky na smetanu se dělávaly také ze dřeva lipového, které je nejsnáze opracovatelné a to i vyschlé, a proto jej budeme používat i my v našich dílně.

 

 

 

Tento projekt Návrat k tradicím je spolufinancován Evropskou unií.
Projekt je spolufinancovan Evropskou unii